internet pevně připoután ke skutečnému světu. Přes svůj vstup do počítačové sítě zůstává jedinec stále pevně ukotven ve světě skutečném, což mu může do jisté míry dát pocit bezpečí a jistoty, neboť se může spolehnout na stávající pravidla a ví, že jeho majetek a jiné statky budou ochráněny analogickými právními iinstituty. Je si vědom, že zde existuje stát, na nějž se může obrátit s žádostí o ochranu svých práv reálného světa.

Proti tomuto stojí pohled druhý, tzv. virtuální pojetí, podle kterého je internet zvláštním, virtuálním prostorem. Je chápán jako samostatné teritorium vykazující se některými společnými znaky s reálným prostorem. Tento přístup však hypoteticky vyvolává tento problém: Každý stát může regulovat cokoli, co může být přístupné na jeho území nebo jeho občanům. Tak se mohou střetnout některé, nebo dokonce všechny, právní systémy národních států. Na internetu tak bude existovat nejen značné množství různých právních norem, ale bude také zmítán několik právními kulturami, které jsou navzájem značně odlišné. Faktickým výsledkem bude určitý typ anarchie, kdy nebude jasné co, kdy a kde platí. Bude rozbita důvěra uživatelů a jejich právní jistota. Kdokoli, kdo by umístil svou stránku na internet, by neměl jistotu, ve kterém státě se tím dopustí protiprávního jednání bez ohledu na to, že právo tohoto státu je mu zcela cizí a neznámé.

 

Extremismus V anglosaské literatuře je slovo extremism doloženo již v roce 1865. Tehdy však označovalo obecnou vlastnost nebo také stav být extrémní. Pojetí extremismu jak ho známe dnes (resp. jak si ho představujeme) se objevuje na přelomu 19. a 20. století, kdy tento pojem souvisel s podporou nebo obhajobou extrémních názorů a kroků.

 

Ministerstvo vnitra ČR zahrnuje pod pojem extremismus aktivity s ideologickou motivací, které vybočují ze zákonných, ústavních norem, vyznačují se prvky netolerance a útočí proti demokratickým principům a společenskému uspořádání 8 . Institut pro kriminologii a sociální prevenci Ministerstva spravedlnosti ČR chápe extremismus jako souhrn určitých sociálně patologických jevů vytvářených více či méně organizovanými skupinami osob 9 . Přičemž je nutno dodat, že extremismus se stává předmětem zájmu kriminologie až tehdy, je-li spáchána trestná činnost, která je projevem rasové, národnostní, politické či náboženské nesnášenlivosti.

Definice Ministerstva spravedlnosti ČR zní: „trestné činy extrémní povahy jsou pro společnost nebezpečné činy spočívající v užití násilí, vyhrožování usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, ve veřejném hanobení a podněcování k nenávisti, ublížení na zdraví, namířená proti skupinám obyvatelů nebo jednotlivců pro jejich politické přesvědčení.

 

Politický extremismus

O politický extremismus se zajímají všechny společenskovědní disciplíny včetně práva, a to zejména právo ústavní, správní (diskuse o možnostech zákazu tzv. extremistických politických stran a hnutí 14 ) a trestní, ale také sociologie (výzkumy zjišťující postoje a názory veřejnosti na extremistické jevy) a především politologie. Právě politologii přísluší definovat, co je to politický extremismus a označit existující konkrétní politické organizace a hnutí jako extremistické.

 

Pravicový extremismus

Tento společenský jev netvoří jednotnou ideologii. Je však možné říci, že jeho základem je vypjatý nacionalismus a rasismus. Pravicově extremistické organizace odmítají základy demokracie a usilují o totalitní vládní formu, včetně vůdcovského principu, což je neslučitelné s demokratickým politickým systémem. K určujícím rysům organizace pravicového extremismu patří: - nadhodnocování zájmů „společenství lidu“ na úkor práv a zájmů jednotlivce, - nacionalismus, který pohrdá myšlenkami dorozumění národů, - otevřené nebo skryté oživování rasistických teorií, včetně antisemitismu, které jsou neslučitelné s ochranou lidské důstojnosti a principu rovnosti, - opakující se pokusy ospravedlňovat nacistickou vládu násilí zdůrazňováním údajně pozitivních činů hitlerovského režimu, ostouzet bojovníky proti nacismu, zločiny nacistické vlády zamlčovat, zlehčovat nebo dokonce popírat. K tomu je třeba přidat hanobení stávající státní formy a jejích představitelů s cílem představit vlastní organizaci a své reprezentanty jako jediné obhájce zájmů státu a občanů.

 

Levicový extremismus

Klade do popředí princip rovnosti a snaží se jej rozšiřovat na všechny oblasti života. Ve zdůrazňování lidské rovnosti se sice levicové extremistické doktríny shodují s demokratickým ústavním státem, ovšem vyvozují z tohoto základního principu důsledky, které je možné považovat za radikální, či extremistické. Levicový extremismus můžeme dále rozlišit na anarchistické skupiny, jejichž myšlení je zaměřeno více bojovně proti stávajícímu řádu. Anarchisté chtějí dosáhnout svobody člověka zničením ekonomicko-politického útlaku, snaží se o násilnou změnu celé společnosti. Druhou skupinu potom tvoří autonomní skupiny, které naproti tomu deklarují, že člověk může být svobodný i v rámci svého životního stylu a nesnaží se o změnu celé společnosti. Obecně je cílem levicového extremismu osvobození člověka od všech útlaků ze strany společnosti a státu.

 

Svoboda projevu a možnosti jejího omezení. 

Svoboda projevu neznamená jen svobodu něco si myslet, ale svobodu svůj názor projevit, tj. učinit ho přístupným někomu jinému, a to veřejně. Svoboda projevu je subjektivním právem veřejnoprávní povahy, jemuž odpovídá povinnost každého, aby nikomu ve vyjadřování jeho názorů nebránil. V zásadě je možný dvojí přístup státu ke svobodě projevu. První spočívá v neomezené svobodě projevu, která zahrnuje hlásání jakýchkoli myšlenek či názorů, přičemž stát by měl zasáhnout až tehdy, kdy hrozí nebezpečí, že by myšlenky mohly přejít v činy. Tomuto pojetí se blíží ochrana svobody projevu v USA. Druhý přístup spočívá v omezení svobody projevu některých myšlenek na základě jejich obsahu. Hlásání některých názorů či propagace určitých ideologií je tedy zakázána, i když bezprostředně žádné nebezpečí nehrozí. Tomuto přístupu odpovídá evropské pojetí svobody projevu, tedy i omezení svobody projevu v České republice. Z výše uvedeného vyplývá, že svoboda projevu v České republice není svobodou neomezenou. Stejně jako většina práv a svobod podléhá určitým omezením53 , neboť její realizace může v konkrétních případech ohrozit jiná práva, svobody či zájmy. Obecně je omezení základních práv a svobod možné buď zákonem nebo v důsledku střetu dvou základních práv či svobod. Pokud není zákonodárce ústavním předpisem zmocněn k tomu, aby příslušné právo či svobodu omezil, je nutné v případě střetu dvou práv nebo svobod, dát přednost jednomu z nich (vymezení této přednosti je úkolem ústavního soudnictví 54 ). Svoboda projevu a právo na informace je v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a to jako první mezi politickými právy. Dle ustanovení čl. 17 odst. 1 a 2 jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem55 , jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Odst. 3 čl. 17 stanoví, že cenzura je nepřípustná 56 . Listina sama předpokládá možnost omezení svobody projevu zákonem, za účelem ochrany jiných zájmů, přičemž tyto zájmy taxativně vyjmenovává. Možnost omezení je zakotvena v čl. 17 odst. 4, kde je stanoveno, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V tomto ustanovení jsou zakotveny jak formální (omezení na základě zákona), tak materiální (požadavek nezbytnosti v demokratické společnosti) podmínky omezení svobody projevu 57 . Využití základního práva nebo svobody se může dít pouze na základě zákona, v jeho mezích a způsobem, který zákon stanoví a omezeno (zakázáno) může být jen v jednotlivých konkrétních případech. Hnutí, která prokazatelně směřují k potlačení občanských práv nebo k hlásání vymezené záště (ať jsou jakkoli pojmenovaná a zdůvodňovaná jakýmikoli ideály či cíly) jsou hnutí, která demokratický stát, jeho bezpečnost a bezpečnost jeho občanů ohrožují. Jejich zákonný zákaz je proto nezbytným opatřením k omezení svobody projevu a svobody sdružovací ve smyslu čl. 17 odst. 4 a čl. 20 odst. 3 Listiny. Za principiální ohrožení práv a svobod je nutné považovat i jakoukoli diskriminaci určité skupiny, tedy porušení principu rovnosti, jak je garantován v čl. 3 odst. 1 Listiny.

 

Meze svobody projevu na internetu.

Internet v současné době umožňuje takovou míru svobody projevu, kterou dosud lidská společnost nepoznala. Ovšem tato celosvětová síť s sebou přinesla kromě jevů žádoucích a potřebných také jevy nežádoucí ba přímo nebezpečné. Otevřela se cesta k velice obtížně kontrolovatelnému šíření extremismu, terorismu, dětské pornografie, obchodu se zbraněmi a drogami apod. V trestním zákoně byla v některých kvalifikovaných skutkových podstatách (§ 188a odst. 2 písm. b), § 198a odst. 3 písm. a) atd.) zpřesněna dikce popisující možný způsob šíření, propagace, podněcování či hanobení a vedle šíření tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobným způsobem bylo výslovně zakotveno i šíření veřejně přístupnou počítačovou sítí, tedy pomocí internetu. I přes toto výslovné zakotvení šíření pomocí veřejně přístupné počítačové sítě do kvalifikovaných skutkových podstat, je v praxi velmi obtížné pachatele trestných činů spáchaných pomocí internetu odhalovat.

 

EXTREMISMUS NA INTERNETU

V této kapitole se pokusím vymezit působení extremistických skupin a hnutí na internetu a pro větší názornost bude tato činnost dokumentována i obrazovým materiálem. Jak jsem již uvedla, považuji pravicový a levicový extremismus za stejně nebezpečný, budu tedy čerpat z webových stránek tvořených jak pravicovými, 

tak levicovými extremisty. Jako obrazový materiál budou používány webové stránky nejen českých extremistů, ale také zahraničních. Důvodem je zejména vyšší kvalita zpracování těchto zahraničních