Soud osvobodil bývalou šéfku ERÚ Alenu Vitáskovou. Chtěla ji zničit solární mafie?

Vrchní soud v Olomouci zprostil ve středu bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou obžaloby v kauze solárních elektráren na Chomutovsku. Podle soudu se neprokázalo, že se stal skutek, za který byla stíhána.

Odvolací soud zároveň snížil tresty majitelům obou elektráren Saša-sun a Zdeněk-sun, bratrům Zdeňku a Alexandru Zemkovi ze 7,5 roku na šest let a devět měsíců. O 1,5 roku na sedm let soud snížil trest také bývalé vedoucí odboru licencí ERÚ Michaele Schneidrové.

Vitáskovou původně Krajský soud (KS) v Brně poslal 22. února 2016 na 8,5 roku za mříže.

V kauze jde téměř o dvě miliardy korun, které měly svým majitelům zmíněné solární elektrárny vydělat. Podmínkou bylo, aby se do provozu dostaly do konce roku 2010, protože úderem půlnoci nového roku se o polovinu snížily výkupní ceny elektřiny.

Elektrárny nebyly hotové

Oba podniky licenci 31. prosince 2010 dostaly, ačkoli podle soudu rozhodně nebyly dokončeny. Když došlo po dvou letech na prověřování licence, Vitásková se svou podřízenou Michaelou Schneidrovou podle obžaloby pomohly zamést pod koberec pochybnosti provázející udělení povolení. Schneidrová si u KS vyslechla stejný trest jako původně Vitásková.

Alena Vitásková pracovala od 70. let v severomoravském distributorovi plynu, po revoluci se propracovala až na jeho ředitelské místo. Ráznou a sebevědomou ženu, která navíc žila se zkušeným byznysmenem a exmanažerem Transgasu Arnoštem Thonem, si v té době oblíbil ministr průmyslu Miroslav Grégr z ČSSD i jeho pravá ruka Milada Vlasáková.

Když bylo potřeba urychlit přípravu privatizace státního kolosu Transgas, byla pro ně Vitásková jasnou volbou. Jenže investoři byli znepokojení, zda bude privatizace transparentní – Arnošt Thon v té době pracoval pro německou firmu Wintershall, která se o koupi Transgasu v konsorciu s favorizovaným RWE také zajímala. A média vytáhla, že se jméno Vitáskové objevuje v seznamech StB. “Někdo po mě jde,” zahájila Vitásková místo argumentace svou ofenzivu.

Jak to dopadlo? Privatizace proběhla úspěšně, Wintershall se do ní nakonec nepřihlásil, (zvítězila RWE), a ohledně StB Vitásková vysoudila, že její jméno bylo uvedeno v seznamech neoprávněně. S kupcem Transgasu, německou RWE, se pak Vitásková dokonce dohodla, že zůstane ve vedení firmy ještě dva roky. Nebyla by to ale ona, aby to všechno dobře dopadlo. Alena Vitásková není ženou kompromisu, s novým managementem se tak záhy dostala do sporů a z vedení nakonec odešla dříve, než se plánovalo. Lze ale říct, že se nikdy neprokázalo (a jak ukázal sled událostí, ani tomu nic nenasvědčovalo), že by po Vitáskové “někdo” šel.

Další výnamný post získala po odchodu z Transgasu zanedlouho. Tehdy už měla dobré vztahy nejen s ČSSD, ale i ODS. V roce 2003 se stala členkou dozorčí rady Nadace Livie a Václava Klausových a pražská ODS ji o rok později nominovala za pražský magistrát do představenstva Pražské teplárenské. Tam zuřil akcionářský boj a jestli ho měla Vitásková uklidnit, tak se stal pravý opak. Firma totiž měla dva stejně velké akcionáře s protichůdnými zájmy – město Prahu a britskou International Power. Aby však nebyl chod důležité teplárny ochromen, uzavřely oba subjekty dohodu, že firma bude fungovat tak, že každý akcionář bude mít v představenstvu dva své zástupce. A jednou za dva roky se bude třetí (vždy od jednoho majitele) točit na místě předsedy představenstva. Praha poslala na dvouletou misi právě Vitáskovou. Ta si ale do firmy přivedla svoje lidi, zahraniční akcionář jí nedůvěřoval a situace se nakonec vyhrotila – po dvou odsloužených letech Vitásková z šéfovského místa odmítla odejít, protože se nechtěla “nechat odstranit”.

Typickou historkou provázející její působení v Pražské teplárenské pak byl i boj, který se ve firmě rozhořel o funkci finanční ředitelky celého kolosu. Tou se měla stát Marii Čauševičová, známá Vitáskové, jíž si předtím do pražské firmy přivedla ze severu Moravy. Zahraniční akcionáři ji odmítli a prosadili na funkci výběrové řízení. V něm však Čauševičová zůstala druhá. Účetní pak podala s podporou Vitáskové na akcionáře žalobu pro diskriminaci pohlaví, protože vítězem se stal muž. Soud, který se stal soustem pro média, protože šlo o vůbec první žalobu z titulu diskriminace žen, však v roce 2007 rozhodl, že tendr byl v pořádku a genderový útisk neprokázal.

Vitásková pak nakonec ve stejném roce po všech sporech odešla. A vrhla se plnou silou do podnikání. Věnovat se začala hlavně své firmě Klub plynárenských podnikatelů, kde si za desítky tisíc korun mohly koupit členství firmy z oboru, a Vitásková pro ně organizovala různé společenské a vzdělávací akce.

Vedle toho měl ovšem i samotný Klub ještě zajímavé angažmá. Stal se pětiprocentním akcionářem tuzemské pobočky ruského státního plynárenského kolosu Gazprom, firmy Vemex. Jejím cílem bylo získat část tuzemského trhu s plynem přímo. Tedy: Nebýt jen dovozce, ale získat i konečné zákazníky. Vemex se skutečně chytil, zda a jak prospěšný při tom byl Vitáskové Klub coby vlastník, není jasné. Později se totiž Gazprom rozhodl vlastnit Vemex jen sám a Klub z něj, údajně také s určitými rozpory, které ani jedna strana nechtěla komentovat, odešel.

ÉRA ERÚ

Nabídka, aby se stala Alena Vitásková šéfkou ERÚ, přišla celkem nečekaně po letech podnikání, v létě 2011. Bývalému předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi končilo funkční období, jako o nástupci se ale dlouhou dobu mluvilo fakticky jen o jeho místopředsedovi Blahoslavu Němečkovi, který měl navíc dobré renomé v energetické branži.